sobota 23. března 2013

PPP- Konec?

Pěkný odpoledne..

Jsem zase nemocná, v Pondělí jdu na rentgen plic, to už fakt není možný!
Mimochodem, je u nás -5! ://

Ti, co mě navštěvují už asi ví, že jsem dříve měla problémy s PPP, ti kteří to neví, tak se to dozvěděli teď! :D
Nerada na to období vzpomínám. Ale musím uznat, že anorektičky mají teda silnou vůli, vím to z vlastní zkušenosti. Už si nedokáži představit, že bych nejedla NIC půl roku. Mé jídlo byly minerálky, ob-den jsem si dala třeba mrkev a když na mě lezla chuť, dala jsem si kafe, katastrofa.

Je to něco hnusného!!!!!
Ale teď k tématu.

Přemýšlela jsem, co to vůbec znamená, vyléčit se z PPP? Je to to, když sníme smažený hranolky a smažák a nic si nevyčítáme? Nebo když cvičíme a nemyslíme na to, jak zhubnout? Nebo když přibereme a je nám to jedno?

Co je to vlastně vyléčení se? Dají mi nějaký papír, že už jsem vyléčená? 
Jak je to u mě?
Už je to přes rok, hurá, hurá, hurá, co jsem se z toho hrabala. Ale! 
Jsem z toho venku? 
Upřímně, nejsem. Každý, kdo to prožil asi bude navždy psychicky poznamenaný, více, trochu a nebo minimálně, ale přece!
Já jsem poznamenaná i fyzicky. Když sním něco přesmaženého, je mi zle. Když sním něco hodně kořeněného, nebo aromatického, je mi zle. Pečivo mě nafukuje a mohla bych pokračovat. Také mám strach z váhy, já to číslo prostě nemám ráda a ani mě ta destička, na kterou si stoupám není sympatická. Jak mě se líbila, když kila ubývaly, začínala jsem, že jsem byla ráda, že číslo šlo pod 65, pak pod 60, pak pod 50 a když tam bylo 40, bylo už zle. 

Nedovolte, abyste dopadli takto!
Abych ale nekecala o minulosti, chci tím říct, že mám pořád strach, že se jednoho dne něco stane,  protože ani předtím jsem neměla žádný důvod, měla jsem štastný vztah, rodinu, ve škole jsem byla oblíbená, ale z ničeho nic mi NIC nechutnalo, hnusilo se mi to...
 U Vás, co to prožili, jaký byl Váš impuls k tomu, vybrat si cestu "pomalé smrti"? ;)
A i bulimie je "pomalá smrt"
Takže stručně a jasně řečeno, žiju ve strachu. TEĎ jím zdravě, jím hodně, cvičím akorát, chci svaly a na váhu se nekoukám, ale bojím se si dát normální čokoládu, sladkou limonádu, cokoliv smaženého.. A co teprve pizzu? 

Jak se stavíte k tomu, zda jste vyléčení vy?


ALE JÁ JSEM ODHODLANÁ S TÍM NAVŽDY ZAMÁVAT!!!

25 komentářů:

  1. Ne, že bych se tím chtěla chlubit, to vážně ne, ale když je to k tématu - léčím se z anorexie a musím říct, že se taky bojím každé vteřiny, co když se něco pokazí, něco se stane a já v tom budu zase víc, než jsem teď, protože někam už jsem se posunula, určitě jsem na tom byla už hůř.... co když...cokoliv... Je to hrozné, chápu tě. A máš pravdu, že z anorexie se asi úplně vyléčit nejde, jde ji jen odsunout dozadu do hlavy, aleje tady pořád a může kdykoli vystoupit v před.

    OdpovědětVymazat
  2. Drž palce ať už si v pořádku napořád:-):-P

    OdpovědětVymazat
  3. jej:( snad máš plíce OK!
    vyléčit se z PPP? sama nevím.. taky si myslím, že to nejde stopro
    a impuls? viděla jsem, že mi hubnutí jde a chtěla jsem stále víc :D debilita
    zamávejme!:)

    OdpovědětVymazat
  4. přesně, věděla jsem že mi to jde a nedokázala jsem přestat.. přestala jsem až když jsem ztratila skoro všechno, skoro každýho..

    OdpovědětVymazat
  5. No já četla takové věci, jako že cukr je zlo, musí se jíst potraviny s nízkým GI, večer už se nejí sacharidy a taky se nejí po 17 hodině :D Tak jsem to tak dělala, no a váha ubývala a mi to dělalo dobře :D
    Ale to už je dááávno a bylo to jen chvilu. Teď mám k anorexii daleko jako mravenec k velrybě a trápí mě spíš přejídání a k tomu budu mít asi sklony do konce života.

    OdpovědětVymazat
  6. Vždycky jsem byla hubená a budu pořád hubená. Už delší dobu jsem podvýživená, jsou mi vidět žebra a na svou výšku vážím málo. Když jsem byla menší, jezdila jsem po nemocnicích na dodávání železa, ale nejspíš to nemá nic s PPP společnýho. Nejspíš se do toho dokážu vcítit, protože "vím" jaké to je. Je to strašné a já doufám, že to nikdy nezažiju.
    Ty za tohle nemůžeš...z ničeho nic ti přestalo chutnat, ale ty holky co hubnou ty si za to můžou sami, jsou to hloupé husy:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. hloupá husa jsi asi ty, když dokážeš něco takového říct.

      Vymazat
  7. holky taky se v tom trochu plácám. anorexie to není, ale PPP jo - cvičení 2x denně, procházky denně se sporttesterem minimálně 10km, počítání kJ, vážení jídla...ale pracuju na sobě kvůli své holčičce (je jí 7 měsíců). myslím, že stopro se toho zbavit nedá, ale dá se to ukočírovat na snesitelnou míru...držím palce nám všem!! ;) a gratuluju těm kdo bojují úspěšně! ;)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc ti držím pěsti, abys to zvládla. A ty to ZVLÁDNEŠ!
    Musíš být velmi silná, statečná a musíš CHTÍT!
    Obdivuji, že jsi dokázala ujít takový kus cesty, "dostat" se z toho, najít si nový způsob života, nové zájmy, přijít jídlu na chuť, oblíbit si cvičení. Toto je rozhodně tvé lepší já a já mu moc držím pěsti! :)) :*

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za komentář a Tvou podporu! Nevěděla jsem, že jsi s tím měla taky problémy! Ale je naprosto skvělé, že takhle bojuješ! Zrovna včera jsem si znovu uvědomila, jak jsem ráda, že nemám žádné trvalé fyzické následky...a co se týče psychiky, myslím že je to hodně o tom chtít a pracovat na sobě :)) Jsi šikulka! Držím pěsti, aby RTG dopadl dobře! :)

    OdpovědětVymazat
  10. Určitě se toho navždycky zbavíš ;) věřím ti :) věřím tomu, že si budeš dávat pizzu s chutí a nebudeš myslet ani na to, že zrovna jíš hranolky :) ... Sice se snažím zhubnout, ale snažím se i posilovat, takže doufám že nikdy nepoznám co je to anorexie :/ všech co tím trpí je mi líto, nedokážu si ani představit, co to musí být za trápení :( .. držím palce, aby ti to už napořád vycházelo a aby jsi byla v pohodě :)

    OdpovědětVymazat
  11. Přeju ti hodně štěstí,abys už byla napořád v pohodě :).

    OdpovědětVymazat
  12. Neměla jsem stejný typ anorexie jako ty. Jedla jsem 5x denně, přesně po 3 hodinách na sekundu přesně, všechno si odměřovala a vypočítávala (i okurku). Denně jsem nepřijala víc jak 4000 kJ a bála se každého gramu tuku apod. No nevzpomínám na to ráda, jako by to mé minulé já nebyla já. Pak se to zase zvrhlo v záchvatovité přejídání, já přibrala, ale zhubla jsem zase(zdravě a na normální váhu). Teď jím hodně, ale zdravě, když mám na oslavě sníst řízek, tak ho sním, ale doma si ho nedám, přemýšlím nad jídlem, mívám výčitky (ale o Vánocích jsem je třeba neměla a to jsem jedla cukroví, kapra ...). Je to furt ve mně a myslím že se toho už nezbavím, ale vím že do takového stavu v jakém jsem byla se už nikdy nedostanu!!!:)))

    Jinak taky mi nic nechybělo, kamarádky jsem měla, ve škole i doma v pohodě. Možná mi tomu dopomohla nejlepší kámoška, ja nikdy váhu neřešila, ale ona ano a já to od ní asi odchytla. Ale její vina to určitě není, každý svého osudu strůjcem ;)

    OdpovědětVymazat
  13. Naštěstí s tím nemám zkušenosti, snad máš plíce ok :)

    OdpovědětVymazat
  14. Budu ti držet palce ať jsi napořád zdravá! Anorexie, to je něco hnusného..

    OdpovědětVymazat
  15. tak ty :P já bych si musela aspoň zdesetinásobit ty sed- lehy :D ale kliky jsou pro mě akorát a planks jsem cvičila jen párkrát, takže nevím jak to vydržím :P tak pojedu podle toho plánu :) ... tak si to uprav a pojď do toho! :) nechci v tom být sama :D zítra s tím začínám :P

    OdpovědětVymazat
  16. Přestalo chutnat..? Jako z ničeho nic..?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, z ničeho nic jsem prostě pak už nejedla! ;)

      Vymazat
    2. To zní divně... Já třeba dřív vůbec neměla hlad... Kdybych se do jídla vyloženě nenutila, tak bych třeba žila jen z jednoho menšího jídla denně.. Prostě jsem se musela vyloženě nutit.. Měla jsem to kvůli práškům.. Teď jsem z toho děsně vyhublá a nejde mi nabrat. A je to strašně zvláštní, ale já jím ještě víc než před tím, ale často se stane, že vyhládnu.. To je šílenej pocit. Dřív jsem nejedla skoro vůbec a hlad jsem neměla. Nebo jen trochu. Můžu říct, že je to hrozný mít hlad. Dřív jsem fakt nevěděla skoro co to je.

      Vymazat
  17. Já se z anorexie vyhrabala asi zhruba před půl rokem! A musím říct,že na 90% jsem vyléčená. Impulsem bylo úplné dno,na které jsem se dostala. Měla jsem 34kg/175cm a začal mi selhávat zrak a játra.Taky jsem přestala chodit. Nakoplo mě to a nyní se můžu chlubit zdravou postavou a teď už nabírám jenom svalíky!: ) Moc ti držím palečky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pane jo, to už jsi měla na mále! Je super, že jsii se z toho dostala!

      Vymazat
  18. Nejlepší kamarádka trpěla anorexií ( problémy ve vztahu ), necelý rok je z toho venku, ale pořád říká, že má strach, aby se k tomu nevrátila zpět... Jenže to už nedovolím :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nedovolím..
      Ono je to těžký, mé "kamarádky" mi říkali, jak mi to sluší, kdy jsem zhubla a tím mě vastně motivovali dál se sebou něco dělat. ;)
      Vím, že třeba kamarádka mi pomoct chtěla, když jsem byla s ní, hlídala mě. Jakmile jsem byla sama, vše jsem vyzvracela, hned jsem mazala běhat, aby se mě ty kalorie pustili, prostě... NEní to jednouduché- Dovolit a nedovolit! ;)

      Vymazat
  19. O mém příběhu píšu na svým blogu..Začlo to uplně nevinně, ale každý menší číslo na váze mě hnalo dál. Hubnutí šlo velice snadně, s přibíráním je to už horší . Přesně jak říkáš, ted přibírám, chci přibrat ale děsím se každého dne kdy mi zas rupne v hlavě a já jíst přestanu..Snad se tohle už NESTANE!!!

    OdpovědětVymazat

Každému odpovím, prosím o strpení! :))